Je poměrně mladý směr, jehož obrysy se začaly vytvářet v sedmdesátých letech 20. století. Název naznačuje, že je určitou kombinací či integrací jemu historicky předcházejících přístupů, behaviorálního a kognitivního.
V tomto typu terapie tedy terapeut pomáhá klientovi, aby si uvědomil svůj způsob zkresleného myšlení a dysfunkčního jednání. Pak pomocí systematického rozhovoru a strukturovaných behaviorálních úkolů pomáhá klientovi hodnotit a měnit jak zkreslené myšlenky, tak dysfunkční jednání a má poskytnout příležitost pro nové učení. Důležitou součástí je systematické řešení problémů.
KBT charakterizují tyto základní rysy:
Je obvykle realitivně krátká, od počátku časově omezená.
KBT obvykle trvá několik měsíců, jen výjimečně déle než rok. Počet sezení je obvykle od jednoho do dvaceti. Frekvence sezení je na počátku 1-2x týdně, později 1x za 2 týdny
Je strukturovaná a převážně direktivní.
Jednotlivá sezení mají předem dohodnutý strukturovaný program. Je direktivní v tom smyslu, že je zaměřena na zvládnutí konkrétních problémů a dosažení dohodnutých cílů. Terapeut je zpočátku více aktivní a zaujímá roli experta, postupně však přenáší odpovědnost na pacienta
Vztah mezi terapeutem a klientem je vztahem vzájemné spolupráce.
Základem je otevřená aktivní spolupráce. Terapeut poskytuje pacientovi veškeré informace, vysvětlí mu smysl každého terapeutického postupu. Od pacienta očekává, že bude k řešení svých problémů přistupovat aktivně, bude otevřeně sdělovat a zaznamenávat své myšlenky, emoce a zážitky a bude ochoten zkoušet nové způsoby myšlení a chování i za cenu přechodného zvýšení emoční nepohody
Zaměřuje se na konkrétní změny v životě.
Za důležité se považuje především to, jak klient mění své chování mezi sezeními, v přirozeném prostředí, a ne jak se mění jeho chování při sezení. Pro zhodnocení těchto změn a účinnosti terapie využíváme jednak různých hodnotících škál, jednak, že klient nacvičuje mezi sezeními nové způsoby chování a zvládání problémů (tzv.domácí úkoly).
KBT je edukativní a jejím konečným cílem je samostatnost klienta.
Klient pravidelným procvičováním získává určité dovednosti, učí se zvládat vnitřní stavy i vnější situace a úspěšným zvládáním obávaných situací zvyšuje pocit vlastní zdatnosti a své sebevědomí. Postupně dokáže své problémy úspěšně zvládat a přestává terapeuta potřebovat.